K Vánocům jsem dostala skvělý dárek – knihu „Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli“ od Pierra Bayarda. V zemi, kde se rok od roku snižuje počet čtenářů, ji lidé mohou vítat jako svoji spásu (pokud je nebaví číst, ale rádi se tím vytahují) nebo ji zavrhovat jako další krok k úpadku.
Ačkoliv patřím do skupiny čtenářů, toužila jsem po ní od chvíle, kdy vyšla, tedy od minulého jara. Měli jsme tehdy před státními maturitami, které slibovaly vzrůst sečtělosti mládeže, a náš profesor češtiny nás tehdy taktně varoval, že na tu knihu nemáme ani myslet. Jeho obavy byly ovšem zcela zbytečné. Zaprvé nikdo ze studentů našeho gymnázia nebyl ochotný přečíst byť o jedinou knihu navíc, než bylo nezbytně nutné. Zadruhé jsou to právě Češi, kteří vynikají nad ostatními ve schopnosti vynaložit neuvěřitelné úsilí na to, aby nemuseli dodržovat pravidla hry.
Jak jsme začali číst
Mnoho lidí, včetně mě, si naivně myslelo, že systém státních maturit konečně přiměje alespoň českou mládež číst. Když už nic jiného, měli jsme přece přečíst nejméně dvacet knih, které jsme si mohli vybrat z dlouhého seznamu asi sta titulů. Na některých soukromých školách ale učitelé rovnou házeli flinty do žita a sestavovali svým studentům rozbory dvaceti knih, které se měli naučit nazpaměť. Přece ty chudáky nemohou nutit k tak strašnému výkonu jako je přečíst, nedej bože pochopit text.
Na gymnáziu takový přístup samozřejmě nebyl možný. Mezi studenty se ale rychle rozkřiklo, které knihy jsou nejtenčí, které mají hodně děje a co nejméně nudných popisů, které nejsou zbytečné zdlouhavé. Většina studentů čtvrtého ročníku tak odevzdala téměř identické seznamy četby, na kterých kralovaly tituly jako Dykův Krysař, samozřejmě Oscar Wilde, Cimrman nebo Havlova Zahradní slavnost. Ani složitější zinscenovaná dramata se neuchytila, protože se mnoho žáků na ně ani nevydrželo hodinu a půl dívat.
Divila jsem se tehdy, proč nikdo nesáhl například po Evženu Oněginovi, který se snadno četl a nebyl ani dlouhý. Záhy se ukázalo, že moje spolužáky odradila bichle Puškinova vybraného díla, která měla asi šest set stran. Na moje doporučení si kdosi tuto knihu otevřel a přečetl si Oněgina v podání naší knihovny. Kdo mohl tušit, že staré opotřebované knize chybí několik listů, zrovna s půlkou Evžena Oněgina?
Spolužák nezaregistroval, že děj nekončí soubojem, v němž zemře Lenský. Nakonec to není tak zvláštní, že by Puškin skončil „v nejlepším“, kdy je příběh nejvíce exponován. Překvapilo mě tedy, že se můj kolega při čtení rozboru děje o pár týdnů později nepozastavil nad tím, že vyprávění pokračovalo. Dokonce byl přesvědčený, že to četl celé, jen si závěr docela nevybavoval.
Jak se učitelé učili ptát na knihy, které jsme nečetli
Největším oříškem pak byl způsob, jakým by naši učitelé mohli zjistit, jestli jsme knížky opravdu četli. I mezi námi byli totiž sebevědomí experti, kteří se rozhodli celou akci bojkotovat. Profesoři sestavovali otázky, na kterých bych se nachytala v mnoha případech i já. Přečetla jsem za dva roky více než třicet knížek a opravdu jsem si nepamatovala detaily. Co se stalo se Sultánem a Tyrlem v závěru Babičky? Neměla jsem nejmenší tušení.
Nakonec jsme my, studenti, přišli mnohem dříve než naši učitelé na skutečnost, že se nás prostě nemůžou zeptat tak, aby odhalili naši nedbalost. Pro oblíbené tituly byly dokonce sestavené dokonalé rozbory děje i postav, které mezi námi kolovaly a které se někteří pro jistotu učili nazpaměť. Mnohokrát mé spolužáky muselo stát více úsilí zjistit o knize dostatek informací než ji přečíst. Přesto všichni úspěšně vykonali ústní část maturitní zkoušky a mohli jsme jít slavit. Státní maturita na většině nezanechala nejmenší stopy sečtělosti.
Otázka, co by nám přečtení dvaceti knih, nad kterými se ani nezamyslíme, mohlo dát, patří jinam.
Jak jsme četli knihy, které učitelé neznali
Jak se ukázalo, zkoušet všeobecně, jestli jsme toho přečetli dost, bylo ošemetné pro obě strany. Na naprostém konci našeho seznamu stála zapomenutá Topolova Sestra. Jako příznivce Psích vojáků mě samozřejmě napadlo ji přečíst, a co hůř, dokonce se mi opravdu líbila. Profesor češtiny málem padl do mdlob, když tento titul viděl na mém seznamu, knížku si půjčil a začal ji číst. Více než pět set stránek textu, který byl napsaný bez ohledu na čtenáře, se nedá v krátké době přelouskat, pokud vás opravdu nechytí. A to rychle zjistil i pan učitel, který před začátkem „svaťáku“ nebyl ani v půlce.
V tomto případě alespoň existoval seznam, ze kterého jsme si vybírali, před státní maturitou to měli ale učitelé o hodně těžší. V této souvislosti dávám ráda k dobru historku o štěstí mého bratra. To je člověk, který v životě přečetl komiks Rychlých šípů a Čtyři v tanku a pes. V den své maturity z češtiny se modlil za otázku 25 – literatura na základě vlastní četby. To nám všem připadalo jako větší sebevražda než si vytáhnout 14 – baroko, které si pletl s renesancí.
Měl štěstí a čtvrt hodiny na potítku si připravoval svoji řeč. Jako fanoušek letadel, který od malička chtěl být jen pilotem, začal mluvit o knížce o létání za druhé světové války, kterou samozřejmě nečetl. Učitelky češtiny, které seděly v komisi, však také ne, takže jeho barvitý popis vzdušných bitev, které měl v malíku díky Flight Simulatoru 2000, všechny nadchnul. V posledních třech minutách, kdy už mu vážně došla řeč, si narychlo vymyslel autora a jeho dvě knihy o českých pilotech v RAF. Po patnácti minutách jedno oko nezůstalo suché, div že mu paní učitelky nezatleskaly za strhující příběhy. Všechny tím neuvěřitelně překvapil. Kdo by si myslel, že žák, který z češtiny čtyři roky málem propadal, dostane z maturity jedničku?
Čteme dost?
V daných souvislostech je běžná starost, že sečtělost mládeže je rok od roku horší, naprosto neřešitelná. Nemůžeme ve skutečnosti změřit, jestli čteme dost a jestli se zaměřujeme na správné knihy. Lidé, kteří jsou hodnoceni jako nesmírně vzdělaní v oblasti literatury, také nemohli přečíst všechno a znát každého autora. A motivovat středoškoláky k četbě strachem, že neudělají maturitu? Naprosto kontraproduktivní.
Podle reprezentativního výzkumu čtení knih v České republice sice čteme rok od roku méně, ale úbytek není nikterak fatální. Stále patříme k největším čtenářům Evropy. Je otázka, jestli má smysl tuto bilanci kazit tím, že Čechy už za mlada naučíme, že knihy nemusí číst, stačí o nich jen umět mluvit.
